Zakladatel rakouské ekonomické školy L. Mises přednesl v roce 1952 projev, ve kterém argumentoval, že největším problémem ekonomického rozvoje jsou překážky, které brání svobodné akumulaci kapitálu.

Nejjednodušším a nejspolehlivějším způsobem, jak ztratit demokracii, je předat rozhodovací pravomoci nadnárodním organizacím, ve kterých rozhodují nikým nevolení úředníci. Občané si pak mohou volit, koho chtějí. Nic nezmění. O takovém předání pravomocí právě jedná Světová zdravotnická organizace.

Všichni znají Karla Marxe nebo jeho opatrovatele Bedřicha Engelse, ale málokdo zná jméno, které Wikipedie považuje za jednoho z nejdůležitějších marxistů minulého století. Člověk, který přišel se strategií na ovládnutí svobodné společnosti během několika generací.

Alespoň to si myslel jeden z otců zakladatelů USA a velký obhájce svobody slova Thomas Jefferson. Ve své soukromé korespondenci opakovaně vyjádřil svoje hluboké zklámání nad kvalitou i těch nejprominentnějších novin. Přesto hájil jejich svobodu, neboť „zabraňují úpadku vlády".

Méně než 20 lidí rozhodlo bez jakékoli diskuze v parlamentu nebo jakékoli odpovědnosti vůči voličům o miliardových investicích a restrukturalizaci ekonomiky. I tak lze v demokracii ztratit demokracii.

Mohou-li úřady vydávat nařízení, jejichž dopady ve společnosti jsou srovnatelné se zákonem, bez toho, aniž by byly jako zákon schválené, k čemu je potom parlament? Aneb jak nechat voliče v bláhové naději, že něco ovlivňuje: Desítky let salámového přesunu pravomocí od parlamentu k úřadům.

Článek 48 ústavy umožňoval obejít parlament v situaci, kdy byla ohrožena veřejná bezpečnost. Protože ohrožením veřejné bezpečnosti může být mnoho věcí, byl článek využit pro prosazení různých opatření v desítkách případů. Dekret vydaný podle článku 48 s názvem Na ochranu lidí změnil dějiny.

Stát se postará. Stát to zařídí. Bez něj to skončí katastrofou. Ale jak zajistit, aby se občané víceméně dobrovolně vzdali svého práva spolurozhodovat o svém životě? K tomu slouží celá řada záludných triků. Jejich výčet je dlouhý a ohromuje svoji dokonalostí.

Kanada vyhlásila nouzový stav v reakci na protesty proti povinnému očkování. V Egyptě panoval stav nouze nepřetržitě desítky let. Pravomoci, které nouzový stav vládě typicky dává, jsou mimořádné.

Staletí hledalo lidstvo nějaký proces, který by jí pomohl najít pravdu, když jde o lidský osud nebo dokonce o život. Proto existuje složitý trestní řád a třeba i pravidlo „in dubio pro reo" aneb v případě pochybností je nevinen. Proč tato pravidla najednou neplatí při hledání pravdy v politice?