Italský profesor ekonomiky Carlo Cippola napsal svoji útlou knížečku o základních zákonech lidské hlouposti v roce 1976. Zcela neotřelým způsobem definoval lidskou hloupost a pět základních zákonů, kterými se řídí. Lidi dělí do čtyř skupin a přesvědčivě argumentuje, která z nich je nejnebezpečnější.

V reakci na vypuštění ruské družice Sputnik přijala americká vláda řadu zákonů, které za desítky let způsobily, že miliony lidí nejsou schopny splácet své dluhy ze studií, a donutily vládu zcela vážně zvažovat, že dluhy odpustí. Žádný politik si z toho nevezme ponaučení, ale zajímavé to je.

Americký ekonom Thomas Sowell ve svých esejích upozorňuje na společenský trend, který nazývá smrtící spirálou neuplatnitelného vzdělání. Lidé, jejichž formálně prestižní vzdělání jim neumožňuje najít adekvátní uplatnění v soukromé sféře, končí ve státní správě, kde prosazují smrtící ideje.

Francouzský ekonom F. Bastiat ve svém eseji o ekonomickém rozhodování argumentoval, že dobré rozhodnutí je takové, které předvídá i důsledky, které na první pohled vidět nejsou. Reakce na pandemii nastartovala celosvětový ekonomický experiment, který umožní posoudit, zda měl F. Bastiat pravdu.

Sociální inženýrství není totalita, ale totalita je vrcholem sociálního inženýrství. Jedna ideologie, kterou jedna skupina násilně nutí ostatním. Totalita se nevrátí za pomoci revoluce, ale může se pokradmo vloudit za pomoci principů sociálního inženýrství.

Otázka, jak dosáhnout blahobytu a eliminovat chudobu, trápí lidstvo po staletí. Jednou z možností je prostě rozdávat peníze. Nebo je tisknout. Příběh ze života nejbohatšího muže světa může napovědět, že tak jednoduché to asi úplně není.

Dobrý úmysl v běžném životě nestačí. Je jedno, že se žák opravdu chtěl učit, když písemku zvoral. Nikoho příliš nezajímá, že myslivec chtěl zastřelit škodnou, když trefil pocestného. Přesto je princip rozhodování pouze podle dobrých úmyslů naprosto běžnou praxí při zavádění státních regulací.

Když schází argumenty, je lepší vyvolat dojem, že nějaký názor je morálně hodnotnější. Pomůže to vyřešit argumentační nouzi a názorového oponenta to automaticky zažene do defenzívy. Vyzkoušený trik při diskuzích o rozšiřování role státu.

V reálném světě a ekonomice neexistují jednoduchá řešení. Řešení problémů se podobá dětskému zatloukátku, na kterém se děti učí koordinaci pohybů. Když nahoře kolík zatlučou, dole vykoukne. V životě je to stejné. Když stát něco seshora zatluče, měl by se podívat dolů, ale málokdy to udělá.

Pokud se stát rozhodne, že rozšíří poskytování svých služeb, protože to soukromý sektor v dané oblasti podle jeho názoru nezvládá, bude tomu říkat veřejné služby. Ale proč nejsou služby soukromého sektoru též veřejnou službou? Proč není veřejnou službou oprava umyvadla nebo penzion na horách?