Friedrich Hayek je nejznámějším představitelem rakouské ekonomické školy. V roce 1974 obdržel spolu Gunnarem Myrdalem Nobelovu cenu za ekonomii. Při převzetí ceny pronesl projev, ve kterém varoval před arogancí vědy a zneužitím sociálních věd.

Svět je nespravedlivý. Někdo se narodí do bohaté rodiny, jiný nezaměstnané rozvedené matce. Mozart má dar od Pána Boha, na druhém ten nejvyšší šetřil. Co je na tom spravedlivého? Nic. Ale byrokratický stát spravedlnost nepřinese, pouze sebere lidem svobodu.

Wall Street Journal píše, jak snížení daní v Řecku umožnilo zemi předčasně splatit půjčky mezinárodních institucí a nastartovalo v dříve zbídačené krajině ekonomický růst. Ekonomická poučka, o které psal významný arabský filozof již před neuvěřitelnými 600 lety.

Ronald Reagan pronesl před šedesáti lety projev, který nesl název „Je čas si vybrat”. Není na něm nutné měnit ani hlásku a mohl by zaznít i dnes.

Albert Einstein měl říci, že definicí šílenství je dělat ty samé věci stále dokola a očekávat jiný výsledek. Různá opatření různých vlád z poslední doby mohou spadat do Einsteinovy definice, protože přes historickou zkušenost, jak to dopadne, doufají všichni, že to dopadne jinak.

Dva příběhy o státní politice a jejích nezamýšlených důsledcích, které by ovšem byly každému jasné, kdyby byla diskuze o různých řešeních problému povolena.

Sociální inženýrství nezná hranic. Důkazem je návrh významné americké filozofky, aby lidé zajistili, že se nebudou divoká zvířate v přírodě požírat. A o třech základních pilířích, na kterých stojí skálopevné přesvědčení některých lidí, že mohou druhým říkat, co a jak mají dělat.

V nedávno vydané knize „Psychologie totality” píše její autor, belgický psycholog Mattias Desmet, že jedním z důvodů celospolečenské nespokojenosti je dramatických nárůst zcela zbytečných regulatorních a podobných zaměstnání, které člověku jako přirozeně tvořivé bytosti nepřinášejí žádné uspokojení.

Ekonomická transformace Nového Zélandu v osmdesátých letech minulého století je dnes téměř neuvěřitelným příběhem o odvážné vládě, síle svobodného trhu a decentralizovaného rozhodování v rukou lidí, kteří mají silný osobní zájem na tom, jak to dopadne. Například rodiče v případě svých dětí.

Zní to jako utopie, ale zjevně se to stalo. Vláda Nového Zélandu dokázala na konci minulého století snížit počty státních úředníků na ministerstvech o desítky procent.