Francouzský historik Alexis de Tocqueville napsal v první polovině 19. století pojednání o demokracii, které se stalo klasikou. Varuje v něm před pozvolným odevzdáváním individuálních svobod do rukou opatrovnického státu.

Argentinský prezident promluvil na ekonomickém fóru v Madridu. Ve svém projevu předložil důkazy, že myšlenky svobodné ekonomiky fungují, neboť Argentina ve druhém kvartálu roste o 8 %. Výraz „parazité“ v projevu skutečně padl. Evropa byla zmíněna jako odstrašující příklad uregulované ekonomiky.

Francouzský ekonom Louis Baudin napsal dvě knihy o říši Inků. Na základě studií kronik z doby po jejím dobytí dospěl k závěru, že říše Inků byla socialistickým impériem, ve kterém stát reguloval téměř vše.

Když bohaté státy posílají peníze do Afriky, existuje pouze omezený počet způsobů jejich využití. Nikdo se neptá, který z nich vede k vyšší produktivitě, jež jediná zaručí dlouhodobou prosperitu. A o zcela zvráceném měřítku úspěšnosti státu.

Jednu z odpovědí dává francouzský filozof Voltaire. Ve svých esejích o tom, co ho zaujalo, když pobýval v Anglii, vyzdvihuje například fakt, že Angličané byli v té době prvním národem, který dokázal omezit moc státu.

V okamžiku, kdy vláda svými regulacemi zmrzačí trh natolik, že přestane fungovat, vynoří se spásná myšlenka, že problém vyřeší kontrola cen. Nebo nějaká další regulace. Přestože historie říká, že to dopadne vždy stejně. Aneb od římského císaře Diokleciána k francouzským revolucionářům.

Jednou z funkcí historie je, že se lidé mohou poučit z chyb, které již udělali jiní. Stavba transatlantické železnice v USA ukazuje, jak důležitá je motivace, a kdysi největší projekt na výstavbu městských bytů přináší ponaučení, že to nemusí být úplně jednoduché.

Podle španělského profesora Huerta de Soty vedou zastánci silného státu kulturní válku proti všem pilířům západní společnosti. Ale nejen to. Celý systém publikování odborných článků, jejich recenzování a způsob udělování akademických titulů jsou postaveny na oddanosti ideologii silného státu.

To tvrdí španělský ekonom Huerta de Soto. Ekonomické modely o stovkách proměnných se snaží modelovat lidské chování, jako by svobodní lidé byli robotičtí tučňáci v nějaké hře, kteří mechanicky reagují na podněty sociálních inženýrů ve službách státu.

To píše v eseji z roku 1962 obhájkyně svobodné společnosti Ayn Rand. Moderní demokracie tají, že v rámci nikým nedefinovaného veřejného zájmu může využít svých donucovacích prostředků a nutit lidi k něčemu, co by nikdy neudělali ze své svobodné vůle. Diktatura by prostě jen řekla, že to tak bude.